Tesla NC500
Čas od času vídám, že gramofon Tesla NC500 byl jeden z nejlepších gramofonů, které se v Litovli za dob komárů vyráběly. A nebo úplně opačnou pohádku. Podíváme-li se na gramofony značky Project, tak ze satelitního snímku si budou s NC500 velmi podobné. Projecty z tohoto gramofonu vycházejí, takže to tak špatný gramofon nebude. Konec konců vyrábí se stále v Litovli.
Mám doma dva gramofony Technics SL-1200MK2, které jsou báječné. Dokonce jsme si k nim pořídil Ortofon Concorde přenosky. Od střední jsem po této sestavě toužil, ikdyž by se mi vše líbilo v černé barvě.
Na běžné použití je Technics dobrý, ale ne v případě zapojení do sestavy s mixažním pultem. Přepínat nějak kabely k “velkému” zvuku se mi nechtělo. A potom nastatovat mixák, vstupy, hlasitosti…
Žena projevila zájem o vlastní gramofon, po několika rozhovorech s “odborníky” mě bylo doporučeno pořídit nějaký Project. Něchtelo se mi nic kupovat, zváště, když stále věřím tomu, že na půdách jsou spousty solidních přístrojů.
Našel jsem si na netu inzerát, kde byl gramofon Tesla NC500 k dispozici v bezvadném stavu a výtečnou cenu. Jednalo o pozůstalost, gramofonů bylo k dispozici více a navíc tomu prodávající moc nerozumněl. Dohodnul jsem se s ním, že se pro gramofon stavím, že je kravina jej posílat poštou a že si zavoláme, kdy se o nadcházejícim víkendu stavím.
Po několika dnech mi prodávající konečně vzal telefon a oznámil mi dvě důležité věci. Za první mohla manželka, dorazil nějaký panchart během nepřítomnosti prodávajícího, řekl, že je domluven a gramofon si odvezl. Druhá skutečnost pramenila z poznámky prvního regulérního kupujícího - “situace se změnila a ceny byly přehodnoceny” řekl. Popravdě, po koupi přístroje jsem mu chtěl naznačit to samé, ať cenu nafoukne min. 2x, protože by prodával gramofony sotva za cenu přenosek. Škoda. Sice mi nabízel ještě jiné kousky, ale to už byly moderní stroje a Technics je Technics. A Technicse už doma mám.
Tak jsem byl zase na začátku. Začal jsem se ptát po okolí a doufal, že neuslyším ohranou písničku typu “ty woe, měl jsem po tátoví páradní mašinku, ještě v originál balení, ale zapnul jsem ji, netočila se, navíc tam nebyly cinče, tak jsem to hodil do konťáku.
Usmálo se na mě štěstí a po otázce, jen tak mimochodem položené “Už máš ten gramec?” a mé negativní odpovědi, jsem byl vyzván abych následoval kroky člověka, který tuto otázku položil. Šáhl do skříně a vytáhl přesně to co jsem chtěl! Sice s poškrábaným krytem, zborceným talířem a zničenou dýhou. Originál to stále připomínalo a za ty prachy. Musel jsem mu ovšem vrátit přenosku, tu chtěl.
Nejdříve byl potřeba rozebrat na šroubek. Objednat (pokud se vůbec dá) náhradní díly jako zborcený talíř, přenosku a přívodní kablíky k přenosce, vyměnit spuchřelou gumičku a DIN konektor nahradit RCA koneltory. Dále něco udělat s povrchen. Dýha byla ošklivá, lakem na nehty popsaná inventorním číslem, plastový kryt prasklý (málo) a poškrábany a zašlý.
Kupodivu to nebyl takový problém. Originální talíř jsem si objednal od pana Zatloukala, řemínek, přenosku, náhradní kablíky k přenosce a chybějící závaží anti-scatingu u KTS AME. To bylo vše. Motorek spokojeně vrněl, zbývající bižuterie jako kabely jsou již běžným zbožím.
Nad povrchovou úpravou jsem chvíli přemýšlel, požadavek od ženy zněl jasně - je mi jedno, co to bude za gramec, ale musí být bílý. S kamáradem, co má prostor, jsme se vrhli na opravu. Nejdříve vyspravení lepidlem a pilinama a následně broušení. Nevím proč, asi protože Hi-Fi krabičky bývají ve většině případů černé, tak i soudruzi přestříkali poměrně hezkou hnědou dýhu černou barvou. Zkusili jsme použít mechanizaci, ovšem tloušťka barvy a dýhy samotné byla rychle otestována bruskou a tento postup odstranění barvy jsme zamítly skoro tak rychle, jak nás napadl. Ještě, že jsme to nejříve zkusili na spodní straně.
Měl jsem nadřízeného, který byl také blázen do hudby a vše kolem ní spojené, tak jsme na chodbě občas prohodili pár slov i o něčem jiném než o práci. Odkázal mne na svého známého v PETROFu za kterým jsem se vydal. Protáhl mě po provozu, ukázal jejich práci a barvy, které používají na piana. Koukal jsem se po té krásné černé barvě, ale přání mé ženy je mi rozkazem. Navíc mámé stříbrný reciever, tak ta bílá je vhodnější.
Po vysvětlení co znamená lakování, jaké jsou rizika pnutí několika vrstev laku, jsme zvolili “pouze” barvu na nohy klavírů, která není až tak super. Jedná se méně vrstev a samozřejmě je levnější. Vzhledem k tomu, že jsme čekali prasknutí povrchu (příšlo mi, že s tím víceméně počítají) to byla nejlepší volba s ohledem na cenu.
A na pár dni jsem na gramofon zapomněl.
Telefonát byl jako blesk z čistého nebe, protože uběhl asi týden (odhad realizace byl v mlze, nebylo jasno, kdy tam malou věc budou moci k nečemu přidat a hlavně se taky musela vyleštit) a mohl jsem si šasí vyzvednout (dá se tomu říkat vůbec šasí?). Cena byla o něco vyšší než byl odhad, ale věru žádná závratná částka.
Když jsem přišel do skladu člověka, co se v Petrofu narodil, žije(?) a pravděpodbně i zemře (zkrátka srdcař a expert) a záhlédl jsem můj zabalený kousek, vyjekl jsem, že to je bomba. Sice mě uzemnil slovy, že jsem to ještě ani neviděl, tak co dělám. Po uchopení do rukou jsem hýkl ještě více a nešetřil pochvalami. Zdálo se, že jsou na to zvyklí. Zaplatil jsem, dostal jsem účtenku a vydal se s úsměvem na tváři domů.
Jenom se chci zmínit o tom, jací tam jsou profíci. Například samotné zabalení (vidno z obrázku, já ten molitan nebo co to je, nešetrně rozerval), deska byla celá v “bavlnce”. V každé dírce byla sirka, aby se nezanesla. Vyleštění luxusní a každý roh byl úplně stejný.
Skládání už byla radost. Jedině pájení tlustých kabelů nebylo úplně nervy-šetřící, ale zbytek byla trivka. Gramec hrál na první zapojení.
Zbývalo doladit kryt. Koumal jsem jak a co a nakonec zkusil Tempo pastu, kterou doporučovali v hojné míře na leštění plastů, včetně akrylátu. Z kraje se mi zdálo, že je dekl po proceduře takový celý mastný, ale už je to pryč. Jeví známky hrubého zacházení, ale nejvetší bragl je pryč a opticky je docela v pohodě.